Vytáhl jsem z historie text, ze kterého jsem původně chtěl udělat povídku. To se bohužel nekonalo, tak alespoň takto.

—-

Noční. Právě odjel poslední vlak do Bystřice. Za čtyři minuty odtrhnu kalendář na další den a ulehnu. Stejně jako minulých 35 let. Musím se přiznat, že mě ta práce na železnici přestává bavit. Nuda, nuda, šeď, šeď. No nic, zavřu bránu a dojdu na ten kalendář.

Sakra, zase křivě, teď abych to odstřihával. Nůžky, nůžky kam jsem je jen pohodil, ta moje hlava děravá. Á, na nástupišti, střihal jsem tam ten obvaz.

“Pane, haló, co si přejete? Poslední vlak už odjel.” Stojí na nástupišti a nic. Stejně ho musím pustit bránou ven. “Pojďte se mnou, pustím Vás ven.” Zase bez reakce. To mám letět až na druhý nástupiště?

No, kde zas je? Člověk se sem žene přes celý nádraží a on tu není? To jsem blázen. Kam se poděl? “Haló, pane, jste tu někde? Je zamčeno, musím Vás pustit ven. Na další vlak tady čekat nemůžete.” No on mi snad přeskočil koleje. Jinak nevím, jak se dostal na hlavní perón. Takovýhle procházky, to mi tu dělat nebude. Já mu ukážu.

Zase se mi točí hlava, to je z toho jak tu lítám tam a zpátky. Vyhodím ho a lehnu si do postele, konečně. “Tady nemáte co dělat, poslední vlak je pryč a další jede až za osm minut sedm.” Žádný zdržování s ním. “Omlouvám se, asi mi jdou špatně hodinky. Děkuji a nashledanou.” Aspoň že byl slušný. 

Odkud mi jen byl povědomý? Vrací se. “Pane, na něco jsem zapomněl. musíte jít se mnou.” To není možné. On je… já.

Včera před půlnocí zemřel výpravčí K.N. pod koly rychlíku R235 do Bystřice. 

—-

Psáno 3.10.2010